Norské dřevo

large

Autor: Haruki Murakami

Nakladatelství: Odeon

Žánr: Literatura světová

Rok vydání: 2005

Počet stran: 304

Anotace: V románu nejvýznamnějšího japonského spisovatele současnosti se skrývá fantastický, romantický i tragický milostný příběh; čtenář však „neunikne“ směsici japonských reálií, psychologickým portrétům hrdinů ani scénám vášně a nespoutaného sexu.

 

Víte, já moc romanticky laděné knihy nečtu. Většinou jsou totiž na jedno brdo a neobsahují žádnou „větší“ myšlenku. Jenže když už se jedná o jednoho z nejpopulárnějších autorů na světe, tak na té knížce přece něco musí být. Proto jsem si Norské dřevo přečetl. Dost mě překvapilo, že název knihy je podle písničky od Beatles. A opravdu pěkné písničky. Nesmějte se mi, Beatles moc neznám.

Autor pomocí ichformy začíná vyprávění o Tóruovi a krásné Naoko. Zní to divně, ale opak je pravdou. Příběh je totiž velice tragický. Hrdina je mimoto introvert, který studuje na koleji a časem si nachází další holku, Midori. Naoččin přítel páchá sebevraždu a ona se kvůli tomu dostává k léčbě. Tóru ji má přesto rád.

No a čím že to ten Murakami zaujal mě? Především mistrnými dialogy! Je vidět, že se umí vcítit do postav a dialogy vyznívají velmi dobře. Například rozhovor Midori a Tórua:

 

„Hele, proč seš pořád tak otrávenej? Ptám se už podruhý.“

„Ještě jsem si nejspíš pořádně nezvyknul na normální svět,“ řekl jsem po chvilce přemýšlení. „Tady všechno vypadá tak neskutečně. Lidi i prostředí, všechno vypadá jako ve snu.“

Midori se opřela loktem o barový pult a zadívala se na mě.

„A víš, jak to zpívá Jim Morrison.“

„People are strange, when you are a stranger.“

„Necháme toho, jo?“ řekla Midori.

„Necháme toho,“ řekl jsem i já.

 

Dále se do jeho knih dá velice snadno vcítit. Alespoň mě to tak přišlo.

Navíc se Murakami neštítí opisovat sexuální scény, ale zase je ani nepřehání. Nebojte se, žádný odpad jako Padesát odstínu ****** nedostanete. Murakami to jednoduše umí.

S odstupem času se mi kniha líbí čím dál tím víc. Nejlepší je, jak nenásilnou formou ukazuje přechod od starého režimu k novému. A to nejen co se týče státu. Třeba i Tóru a Naoko. Tóru nechce opustit Naoko, i když by už pro něj měla být minulostí. Midori je jeho budoucnost. To samé u Naoko, nemůže se oprostit od smrti svého přítele Kizukiho, kterému už navěky bude sedmnáct. A taky Reiko. Vlastně celá tato kniha je jakýsi přechod – oproštění se od minulosti, žití přítomnosti. A stejně jako každodenní vztyčování vlajky přetrvává jako symbol starého režimu, tak i vzpomínky zůstanou; jde pouze o to nechat je volně plynout. I poslední pozůstatky starého režimu totiž jednou zmizí.

Erik

 

HODNOCENÍ – 9/10

 

 

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s